Expedice
Aneb Dag BEGMEN na okraji propasti
Ano, Dag Begmen stojí na okraji propasti a s pohrdlivým úšklebkem shlíží do bezedné hlubiny.
Již zítra pohltí rozšklebený jícen svou oběť. Kdo to bude? To se dozvíte na dalších stránkách !
Ano, Dag Begmen stojí na okraji propasti a s pohrdlivým úšklebkem shlíží do bezedné hlubiny.
Již zítra pohltí rozšklebený jícen svou oběť. Kdo to bude? To se dozvíte na dalších stránkách !
"Tak ahoj v 8 večer před kytkama" tak končil náš poslední telefonát, kdy jsme domlouvali poslední podrobnosti tolik očekávané cesty do vzdálených krajin kdesi daleko na východě
Ano, východ, krajina drsná, dosud málo probádaná, kde člověk nepotká ni živáčka, ni příslučníčka. A tam se máme vydat. Horečné poslední přípravy na cestu, požehnání od matičky ( Koukej se vrátit brzo, holomku ) a vyrážíme. V rekordním limitu proveden přesun na metro a již stojím u kytek. 8 : 05. Špíček nikde. Vkrádá se trudná myšlenka. Jest skutečně přiotráven etylalkoholem, jak mi sdělil jeho bratr ?
Ne. V 8 : 15 se za mnou zavřely dveře metra a po eskalátoru jsem došel až ke kytkám. Vskutku, Kryšpín tam už čekal.
Tomuto příchodu předcházela ale spousta útrap, plynoucích z nutných příprav pro náročnou expedici. Najít levou kanadu,
nepozorovaně vybrat rodinné zásoby z lednice atd.. atd..
Posléze jsme se octli ve vlaku. Naše oči nevycházely z údivu. To jsme opravdu nečekali. Stačilo povolit utáhnutý šroub,
zatáhnout za systém páček a měli jsme připravené lože. Ulehli jsme, očekávajíc blahodárný spánek. V těchto chvílích jsme na
Daga Begmenta ani nepomysleli
Broučkové v pohádce ulehli a spali a spali a spali. My jsme ulehli a čekali a čekali a čekali ( na ten blahodárný spánek )
Bohužel. Až k ránu jsem na chvilku zdříml. Rozjitřená mysl mi nedala spát. Vyrážíme do neznáma, navíc v době nešťů, jen dva,
jak můžeme obstát v náročném souboji s přírodou? Pohled na hodinky: je půl páté ráno. Musím spát !
Vždyť budu vyčerpán a zesláblý, když nevyužiji této možná poslední příležitosti. .. Než jsem však stačil domyslet, odnes mě bůh spánku Morfeus na svých křídlech do neznáma.
Vlak drkotá po kolejích, pohazuje mým tělem, jak se mu zachce. Spánek se nepřiblížil ani o píď. Na protější straně se v pravidelných
intervalech ozývají zvuky připomínající jeleny v říji. To chrabrý horal - náš spolucestující - podlehl občerstvujícímu spánku. Zmáhá mě
únava, spánek je však stále v nedohlednu, úžasně vzdálený. Nakonec však v jediném okamžiku upadám do otupělého bezvědomí,
provázeného divokými sny. Byly to však vůbec sny? Dag Begmen stál nade mnou, na tváři pitvorný škleb. Celou tu dobu se mi vysmíval.
Voda spláchne Vaše cesty, vy nádivové. Co měla znamenat tato věta? Nezbývá nám nic
jiného než pokračovat a neohlížet se. Kam osud povede naše kroky ?
Konečně jme se přiblížili k našemu cíli. Zbývalo překonat několik set metrů převýšení a mohli jsme stanout na rozlehlých stepích v okolí Hačavy. Turňa, Háj, Hačava. To jsou jména osad, která jsme cestou měli míjet. Bohužel Dag Begmen nám šel neustále v patách, sesílal na nás pohromu za pohromou. Z těchto důvodů jsme byli nuceni postavit ležení podstatně níž a sice nad Hájem.
Během cesty jako by nám Dag Begmen sedl na ramena, přesněji na bágly, hlavně mě, neb jsem nebyl schopen jíti dále až doHačavy. S jazykem na vestě zahlédl jsem spásu, neše známé tábořiště. Unaveni usedli jsme k odpočinku a to právě Dag chtěl. Spustil na nás ihned drobné mrholení, aby nám bylo jasné, že nás již ze spárů nepustí. Zřejmě má se svatým Petrem smlouvu, jinak to není možný, aby mu všechno tak klapalo na minutku.
Bágly jsme před deštěm ochránili igelitem a vyšli jsme se porozhlédnout po známém okolí. Bylo to zde téměř ve stejném stavu, v jakém to místo naše výprava před lety opustila. Chyběl zde pouze přístřešek, který nás kdysi chránil před nepřízní počasí. Vodopády. Jejich hukot před lety nám nedovolil v noci spát. Malá říčka se před strmou, několikametrovou stěnou rozlévá do šířky, a pak na několika místech s ohlušujícím kraválem padá dolů. Jeskyně s hlubokým křišťálovým jezerem. Sám Dag jistě nastrčil takovou nádheru aby nás zde zdržel a mohl na nechráněném místě uhodit.
Ano jeskyňka s krápníčky i krápníky, průhlednou vodou zbarvenou do modra a hlubokou, že dna nedohlédneš. Ve světle
našich lampiček se na stěnách třpytilo tisíce démantů a melodické kapání vody se stropu člověka ukolébá. Na kládě zpola
ponořené vyrůstaly podivné červenobílé rostlinky, které v příšeří vypadaly tak tajemně, že se až člověk bál se jich dotknouti,
aby mu pod rukou nezmizely. Pobyli jsme chvíli na onom čarokrásném místě, abychom se pokochali a též světu něco
přinesli z té krásy v podobě pár snímečků. Pohled na oblohu po opuštění jeskyňky, kde se honily cáry mraků nás přivedl zase do reality.
Musíme se na Daga připravit, abychom ho mohli vykouřit z jeho doupěte. Pro případ nutnosti vniknouti do hlubin země,
neb jej budeme zajisté pronásledovati i tam, jsme opětovně zkoušeli techniku slaňování a též novou - a to takzvané
vylaňování - náš specielní odborný termín pro lezení po laně směrem vzhůru, pomocí tzv. Prusíkova uzle.
Na severozápadě se začaly objevovat zlověstné temné mraky. Přerušili jsme horolezecký výcvik a začali stavět
stan, zvaný "Ponorka". Tuto přezdívku si vysloužil díky své odolnosti proti vodě za extrémních meteorologických
podmínek. Se zatloukáním posledních kolíků začaly padat první kapky. Rychle jsme naházeli věci dovnitř, zabalili jsme
se do spacáků v očekávání průtrže, kterou na nas Dag sešle. Skutečně. Nedala na sebe dlouho čekat. Déšť bičoval
stěny našeho útulku, vodopád do toho temně hučel. Zdálo se že říčka se musí každou chvíli rozlít a zaplavit údolí
kalnou vodou. Vítr lomcoval stanem. Museli jsme se vší silou přitisknout k tyčím a držet je. Pomalu voda začínala
pronikat až do naší "ponorky". Nejdříve jsme viděli kapky stékající po plátně, potom se objevily loužičky, které postupně
přerůstaly v louže. Voda pomalu stoupala a zaplavovala stále větší část stanu. Tak na nás působil psychický nápor
ale my jsme odolávali. Dokonce nám i chvilka vybyla na jídlo. Po době konečně poryvy větru ustaly, liják přešel v
jemné mrholení. Oddechli jsme si. Vysíleni jsme se stočili ve spacácích v suché části "ponorky". Bylo nám ale jasné,
že jsme byli svědky Dagova uvítání v tomto kraji, a že hlavní příval teprve přijde.
A TAKY PŘIŠEL
Během chvilky klidu jsme nabrali sílu trochou jídla, jak již bylo zmíněno. Aby se však Dag příliš neradoval, vybalili
jsme flétnu a Špíček spustil optimistickou melodii. Dag se po tomto psychickém útoku na chvilku stáhl aby načerpal
novou sílu a vodu. Tu hlavně. Je snad načase, abychom se zmínily o originální konstrukci naší "Ponorky". Vzhledem
je podobná menšímu stanu tvaru A, běžnému v celém světě. Název Ponorka zasluhuje, jelikož jest nadána zvláštní
afinitou k vodě, která se projevuje tím, že při dešti dopadnuvší kapka stéká po nesprávné straně látky, a to po vnitřní.
Přitom podlážka jet nepropustná - tedy směren ven - čímž dochází po chvíli k jevu, jenž je možno pozrovat například
na nově zbudovaných přehradách a to
Náš stan byl naštěstí částečně z kopce a tak hladina vody po vystoupnutí k určité výši přetékala přes práh klokotavě ven.
Mohli jsme jen doufat, že tento odpadový systém bude mít dostatečnou kapacitu. Zatím však naše pocity nebyly nepodobné
pocitu trosečníka na půlmetrovém ostrůvku (tedy do výšky), jenž odčerpává dvoumetrový příliv. Vzhledem k tomu, že
fysiologická náplň močového měchýře je jen asi půl litru, přijde občas okamžik, kdy není jiné volby, než část obsahu
vypustiti. I přišla toto chvíle na nás a my takto učinili. Stalo se tak v 2: 30 7.7. LP 1984. Sotva však dokonáno jest a my
zalezli zpět do stanu postřehl Dag svou šanci ! Začala hlavní "Zatěžkávací Zkouška". První kapka, druhá, třetí, desátá
a už to jelo. Ani bubnová palba ze Sovětských válečných filmů se nemůže měřit s běsněním Dagem rozpoutaných živlů.
Svist větru se dostával do vysokých tónů a práskání větví na sebe narážejících nebralo konce. Bylo však divné, že hladina
vody na naší malé stanové nádrži nestoupala tak rychle, jek by podle síly deště měla. Vysvětlení mělo přijít až ráno.
Při prvním opuštění stanu za účelem vykonání potřeby mě čekalo velké překvapení. Nechtěl jsem Kryšpína o to
připravit a tak jsem ho vzbudil. Na plání mezi potokem a skalisky, na které jsme měli stan, prosvítala bílá místa. Byly
to dosud neroztálé kroupy průměru okolo 5 mm. To tedy byl ten noční běs.
Zemdlen k ránu ulehl Dag k ohni svého doupěte a nad krajinou se rozlila sluneční záře. Údolí, v němž jsme trávili tuto
noc, kdy z nebe na nás Dag házel kusy ledu, budiž nazváno " Údolím ledu ".
Poučen nocí, věda, že nás déšť nezničí, ponechal Dag věcem volný průběh. Nad kopec se vyhouplo ranní, nebo
spíše dopolední slunko, přes jeho zářivý kotouč jen občas přelétl závoj bělostného mráčku. Nový den byl v plném proudu.
Nám to umožnilo usušit Ponorku a posléze ji i sbalit. Několik doušků horkého čaje pak zahnalo poslední chmury z
našich myslí. Ledové nadělení po chvíli roztálo a nic by již oku náhodného pocestného neprozradilo, že se tu odehrálo
dramatické střetnutí spravedlnosti se zločinem.
Osvěženi na duchu i na těle, sotva jsme trochu oschli, zvedli zavazadla, naposledy pohlédli na toto údolí a vykročili
vstříc novým dobrodružstvím. Stoupali jsme po cestě vinoucí se mezi kopci, které se od sebe vzdalovaly a zase
přibližovaly, že se některé úseky cesty doslova vmáčkly mezi srázné skalní stěny, až se člověku tajil dech a mráz mu
běhal po zádech. Tam, kde se hory opět rozestoupily, tam jsme zase hleděli na bílé skály, místy porostlé lesem.
Poezii tohoto krásného obrazu ještě dokreslovalo cvrlikání ptactva nebeského, občas okolo prolétl čmelák nebo se
zatřepotal motýl. Ukolébání tou krásou kolem ani jsme netušili, že si s námi Dag pohrává. Jen on jistě přiměl mého
druha aby mimoděk pohlédl do strámě a prohodil ke mě, že tam je ta jeskyně, co jsme v ní onehdá byli, a pak zase
mě vložil do úst slova, že tohle je nějaká jiná. A tím jsme byli lapeni. Pohlédli jsme na sebe a svorně vykročili do svahu.
Ranní slunko a v něm se třpytící vodopády. Pohádková nádhera. Prostě dvěma slovy "Pohádkové vodopády".
Kdoby odolal tého nádheře a rozkoši ponořit své znavené tělo pod proud diamantové vody. Ani my jsme neodolali.
Za chvíli bylo možno spatřit naše nahá těla pod vodopádem. Jako by byla bičována tisíci ledovými biči, které přese
všechno přinášely našemu tělu pocit znovuzrození a útrapy předešlé noci se zdály v proudu vodní tříště jako nicotnosti
a malichernosti. Ano, byl to výsměch Dagu Begmenovi. Výsměch, který nám dodával spoustu fysických i psychických
sil. Jak se později ukázalo, ten den jsme je opravdu potřebovali.
Osvěženi na duchu i na těle, sotva jsme trochu oschli, zvedli zavazadla, naposledy pohlédli na toto údolí a vykročili
vstříc novým dobrodružstvím. Stoupali jsme po cestě vinoucí se mezi kopci, které se od sebe vzdalovaly a zase
přibližovaly, že se některé úseky cesty doslova vmáčkly mezi srázné skalní stěny, až se člověku tajil dech a mráz mu
běhal po zádech. Tam, kde se hory opět rozestoupily, tam jsme zase hleděli na bílé skály, místy porostlé lesem.
Poezii tohoto krásného obrazu ještě dokreslovalo cvrlikání ptactva nebeského, občas okolo prolétl čmelák nebo se
zatřepotal motýl.Ukolébání tou krásou kolem ani jsme netušili, že si s námi Dag pohrává. Jen on jistě přiměl mého
druha aby mimoděk pohlédl do strámě a prohodil ke mě, že tam je ta jeskyně, co jsme v ní onehdá byli, a pak zase
mě vložil do úst slova, že tohle je nějaká jiná. A tím jsme byli lapeni. Pohlédli jsme na sebe a svorně vykročili do svahu.
Dva otvory přitisknuté až k zemi nás jakousi magickou silou přitahovaly. Co skrývá nitro tohoto skalního masívu? To byla otázka, kterou si každý z nás jistě několikrát mlčky položil ještě předtím, než jsme dali světu sbohem a pomalu se se svítilnami v ruce vnořili do prvního skalního otvoru. Jeskyňka temná a mlčenlivá končila pár metrů za svým začátkem. Neváhali jsme dlouho a pomalu jsme opět vylezli, abychom se podívali, co se skrývá za druhým otvorem, podstatně nižším a užším. Opět jsme se letmým pohledem po okolí rozloučili s tímto pohádkovým a podivuhodným krajem a vzápětí se již naše těla soukala do černého otvoru.
Sotva jsme se protáhli asi deset metrů dlouhým tunýlkem, plným špičatých kamenů, které nás bolestivě tlačily a píchaly
do rukou, kolen i jinde, prostory se poněkud rozšířily, že jsme se tam mohli i posadit. Krátké posvícení okolo a již nám
bylo jasné, že je to značně větší prostor - celkovou délku jsme odhadli na 30-40 metrů. Za chvíli byl u mě i Špíček a
mohli jsme se v klidu rozhlížet. Jeskyně se větvily a zatímco první chodba šla trochu doprava a značně vzhůru, tak
druhá odbočovala v pravém úhlu doleva a stoupání bylo velmi malé. Rozhodli jsme se lézti vzhůru a nelitovali jsme.
chodby byly značně nízké, takže jsme se museli plazit po břiše a také plné písku, nebo zase s hladkým a vlhkým
povrchem. Po pár metrech plazení se do vrchu se chodba rozšířila a nám se naskytl pohled, který nás v hlubinách
země zdržel na dlouhou dobu.
( Mapka jeskyně vlevo je odkazem) ...
Stalagmity, stalagtity a stalagnáty. Kdo nikdy neviděl podobnou jeskyni, nemůže si představit jakou nádheru
dovede vytvořit voda ve vápenném útvaru. Mohutné sloupy propojovaly strop se spodní částí jeskyně, naše hlavy
co chvíly narážely do tenkých a špičatých krápníků, do hrudi a břicha se nám nesčetněkrát zabodávaly ostré stalagtity,
rostoucí odspoda nahoru! Byla by nenahraditelná škoda nepořídit několik snímků, které by nám v budoucnu alespoň
z části nepřipomínaly tyto chvíle opojení a vzrušení zároveň.
Protože Kryšpín se svojí postavou lépe prolézal kamenitými
chodbami, rozhodli jsme se, že to bude on, kdo se vrátí ven a přinese foťák s bleskem a druhou svítilnu. Já jsem ve
tmě a sám na něj čekal. V dlouhé chvíli jsem rukou klepal do nejmohutnějšího sloupu, který jsme tam našli. Při každém
poklepu se hlubokým tónem tajemně rozezvučel a já měl pocit, že se rozeznívají všechny stěny jeskyně. Nahánělo mi to
hrůzu ale zároveň nádherný tón mě neustále nutil znovu a znovu rozeznívat mohutný sloup. Najednou se pár metrů přede
mnou rozsvítilo malé světélko, velikostí připomínající svatojánského broučka, ale barva byla oranžovo žlutá. Po chvilce
zhaslo a potom se znovu a znovu rozsvítilo a dokonce se rozsvěceli další. V dálce jsem zaslechl jakési šmátrání a soukání.
Konečně mi bylo jasné, že původcem těchto světélek je Kryšpínova baterka. Zprvu jsem si myslel, že to svítí malé skulinky ve
vápenci, ale když se Kryšpín doplazil až ke mě, vyšlo najevo, že jsou to kapičky skapávající ze stropu, ve kterých se
světlo láme.
Když jsem zase dolezl nazpět, byl jsem rád, že jsem celej a chvíli jsem jen tak ležel a čuměl. Skutečně, kapičky na
malých krápníčkách a na stropě zářily, jako by byl strop posypán démanty. Pak, když jsem byl zase schopen lézt,
věnovali jsme se zachycování těchto prchavých okamžiků na filmovou emulzi. Při každém záblesku světla vyvstaly v
koutech temné stíny, což nás děsilo i okouzlovalo zároveň. Fotografování v jeskyni není vůbec snadná záležitost.
Stojíce
nebo ležíce, často nohama nahoru a hlavou dolů ze svahu drželi jsme v rukou a někdy i v zubech různé propriety a obaly
a modlili se abychom nesjeli dolů, protože jsme tam vlastně drželi jen zázrakem, jakousi nevysvětlitelnou adhesí k hladkému
a vlhkým blátem pokrytému povrchu, držíce se buď nohama anebo ničím. Posléze jsme se odhodlali lézti dále asi 15 metrů
do svahu se stoupáním tak okolo šedesáti až sedmdesáti procent s velmi nízkým stropem a hladkou podlahou. Lezl jsem
nejprve sám, neboť Špíček zatím, coby hlavní fotograf ( a taky jedinný ) se vciťoval do prostředí a dumal, jak by nejlépe
vyfotil některé útvary.
Když jsem dolezl až na zdánlivý konec, čekalo mě překvapení - chodba zde nekončila! Zahýbala
v pravém úhlu doprava a po asi jeden a půl metru zase doleva. Jako správný všetečka jsem tedy - a to dělalo Dagovi určitě
radost - vlezl do tohoto ležatého S a po značném hekání a kroucení sebou (byly tam napadané kameny a ty pode mnou
povolovaly a viklaly se) dolezl až na skutečný konec. Malá, celkem všední dutina, která však měla výklenek asi metr do
stěny ve tvaru elipsy nebo oka (tedy přibližně) ze stropu, kterého viselo spousta brček - krásný pohled. Tato dutinka -
to měla být Dagova past.
Čekal zřejmě, až tam vleze i Špíček, aby pak posunutím několika kamenů celkem snadno
zatarasil vchod a nás tam navždy uvěznil. Leč já jsem, jakožto známé nemehlo při lezení dovnitř posunul některé
kameny sám, takže Špíček tam už neprolezl a já měl sám hodně co dělat, abych se dostal ven. Krása brček tedy
zachycena nebyla. Dále už celkem stručně. Dofotili jme, co jsme ještě chtěli, přesvědčili se že postranní chodba po
několika metrech končí a opustili tyto krásné, i když v posledních chvílích studenné a vlhké podzemní prostory. Konečně
zase denní světlo. Pohled na hodinky nám řekl, že jsme tam pobyli asi 3 hodiny. Část Dagova plánu tedy vyšla, zdržel
nás tam dosti dlouho, aby se mohl připravit a navíc jsme vypadali, jak kdyby nás táhli půl kilomentru bahnem.
Po silnici směrem k Hačavě. Potácivě, co noha nohu mine se plouží dvě postavy. První z nich, černovlasý sporý
muž, zamračený, s velkou krosnou na zádech, jak se zdá, má už toho dost. Vypadá neupraveně, džíny zalepované,
špinavé od bahna. Na nohách má staré rozšmajdané kanady. Druhý, mladší z nich, byl na první pohled upravenější,
i když ne zrovna čistší, na očích měl jakási skla, která z téměř nevidomého člověka dovedou udělat člověka normálního.
Maskáče, které měl na nohách, měly původně tropické mimikry, ale bahno též na nich udělalo své. Na zádech vláčel
zelený, ne sice příliš velký ale podle schvácení jistě těžký batoh, který byl přikryt kabátem, zakoupeným v jakémsi
vetešnictví. Vzájemně spolu neprohodili téměř ani slovo, jen občasné vzdechy se někomu vydraly z úst. Jejich cesta
byla ještě daleká, jejich vůle nezměrná.
A mezi tím Dag předl své sítě.
Takhle nějak by nás popsal Karel May v době, kdy jsme překonávali převýšení mezi jeskyní a Hačavou.
Ano, tak by nás asi popsal a nebyl by daleko od pravdy. Jen s tou nezměrnou vůlí by se, alespoň u mě dost sek. Nicméně po chvíli se mezi skalami vylouply první domky osady zvané Hačava. Než se však ti dva se skelným výrazem v očích namáhavě stoupali dál. Jen na okamžik se jeden z nich podíval na zavřené dveře místního store zvaného jednota. Pak opět sklopil oči a putoval za svým druhem. Tak oba, sledování udivenými pohledy osadníků zmizeli po cestě vedoucí z osady směrem na nevlídné hřebeny, pryč do ticha a zapomění. Když dosáhli hřebene, pohlédl starší pátravě na mladšího a povzdechl: " Tak to asi zapíchnem, ne? " . Druhý s nevšení ochotou přitakal. Mechanickým pohybem shodil batoh na zem. Beze slova pomohl svému druhu vztyčit stan na chráněném místě mezi keři a po chvíli, nutné jen k uvaření čaje, mohli by jsme zaslechnout pravidelné oddychování. S přibývajícím šerem sílil i vítr od severozápadu. Pak kraj pohltila tma a svist větru přehlušil všechny zvuky okolo
Z dálky zní zvony, tisíce zvonů, jejich píseň je unášena po horách, hřebenech a stráních a dole v údolích utichá, aby
na dalším strmém kopci se mohla rozvinout do nebývalé krásy. Tóny klouzají po rozkvetlých lukách, potom rozervaný
potok je stáhne dolů do hlubin, kde píseň rozechvívá lesy a skaliska. Melodie uchvátí všechny bytosti, prolíná jejich
tělem a v jejich duších probouzí vzpomínky lítostné i bolestné. Zároveň je zaplavuje štěstím, něhou, láskou, spánkem
slastným, dusící vše to bolestivé a lítostivé. Z dálky zní zvony, tisíce zvonů, jejich píseň proniká i do mého podvědomí.
Probudil jsem se. Náš příbytek obklopilo stádo ovcí. To věčné "BÉÉÉ.." už mi leze pěkně na nervy, cožpak se člověk
nemůže normálně vyspat? Například Kryšpín si vedle spokojeně pofrkuje a vůbec netuší, v jakém je nebezpečí. Co
kdyby ovce se rozhodly nevyhnout se našemu stanu. Slunko teprve vychází, je brzo ráno. Pomíjím nebezpečí a
znovu upadám do spánku.
Špíček, ten chrabrý junák, tedy statečně a beze stopy bázně v srdci, prochrněl zbytek noci a když slunko prohřálo
náš stan vzbudil svého druha a vyslal jej aby připravil snídani. Ovce již byly na protější stráni, nebezpečí tedy nehrozilo.
Po chvíli i jej teplé slunko vytáhlo ze stanu aby se podílel na přípravě krmě. A zejména na její konečné fázi, totiž zbaštění.
Únava z přestálých útrap pak z našich hrdinů zmizela jakoby mávnutím kouzelného proutku a začali s přípravami na
cestu do hlavního Dagova doupěte.
Opusťme však nyní tuto dvojici a rozhlédněme se po širých pláních v okolí. Vyprahlá
kamenitá step, kde znavený poutník jen zřídka najde trochu stínu pod skupinou stromů, spíše může narazit na nízké
pichlavé keříky jalovce nebo na jejich vybělené větvičky, pozůstatek to krutých bojů o vláhu, o přežití. Když jdeme dál,
i toto zmizí a zbudou jen kameny a trocha sluncem zežloutlé trávy. Cesty zde není, terén je vlnitý, z vrcholku vidíš
jen další kopečky až do dáli k modravým kopcům na obzoru. A do toho slunko páli a nemilosrdně pohltí i poslední
atom vody z předešlé noci.
Osadník, hledající své štěstí v dálkách na obzoru, trapper, bandita či jiný dobrodruh se
zde řídí podle značek řídce roztroušených na kmenech stromků, na kamenech, nebo na tyčích zaražených do země těmi
prvními, kteří prošli tento nehostinný kout země a dali tím svým druhům, jež je budou následovat větší šanci na přežití-
A hle- na obloze pár černých ptáků krouží ve vzdušných proudech a když sklopíme zrak, tu spatříme zvolna jdoucí ba
přímo se kradoucí postavu, ana pobíhá od tyčky k tyčce, tu jednu vytáhne, tu jinou zatluče. Je sám, zprohýbaný
kloubouk mu spadá do čela a vybledlý oděv neurčité barvy prozrazuje ruční práci. Kdo je tento muž? Nemůže být pochyb -
jedná se o tyčkaře, muže známé z pouští Severní Ameriky. Muž mezitím došel ke skupince keřů, naložil náklad tyčí na
vyzáblého koně, jenž tam byl skryt a vzav jej za uzdu pustil se směrem k obzoru, když byv však předtím pohlédl s
úšklebkem ve tváři na vykonané dílo. Po chvíli zmizel jak přelud mezi skalami.
Nad vyprahlou stepí je nebe modré jako šmolka, jen tu a tam nějaký mráček zakryje spalující žár zdejšího slunce,
tráva sežehnutá neustálým slunečním žárem vypovídá o nehostinnosti tohoto kraje, kde široko daleko není žádný
potok, žádný pramen ani studánka. Pouze v údolích, která se vrývají do těchto plání je možné najít vodu. Potoky,
které proudí až na samých dnech kaňonů, neustále se vřezávají níže a níže, takže údolí je oddělené od stepí
strmými několikasetmetrovými skalními srázy, které činí tuto vodu nedostupnou.
Přesto má takovýto kraj zvláštní
kouzlo které přitahuje některé lidi,jenž se nebojí poprat se s nepřízní osudu a odhodlali se vzdorovat tvrdým podmínkám.
Dvě postavy se vynořily na obzoru vyprahlé pláně a loudavým krokem směřovaly směrem k jihu. Po chvilce se jedna
z nich oddělila a vypravila se na blízké návrší, zatímco druhá se pohodlně usadila do trávy a se zájmem pozorovala
počínání svého druha, který se šel rozhlídnout po kraji, aby se pokusil najít další cestu. Zabloudili. V rukách měli
stařičkou mapu, podle které tudy mělo vést několik značených cest, spojujících vzdálené osady, kam se však
ztratilo značení, to nikdo z nich nevěděl.
Byly to pro nás těžké chvíle, putovat rozpálenou krajinou s malou zásobou vody nazdařbůh, pouze tušení nás vedlo k cíli.
Stávalo se že jsme se již octli na místech, kde jsme již předtím stáli, možná že to byl jen přelud, neboť stereotyp těchto
plání nás mohl snadno mýlit. Přesto nás ta krása neustále a znovu a znovu uchvacovala, ačkoliv obtíženi nákladem na
zádech jsme často padali na kolena, někdy i na hubu. Vymotat se z tohoto bludného kruhu se nám nedařilo.
Když žhavé slunko již prošlo nadhlavníkem, došli i my jsme krátké úlevy neb nad námi zašuměly koruny stromů,
stanuli jsme na svahu porostlém lesíkem. I neváhali jsme, vnořili jsme těla svá vysušená do chladivého přítmí. Po
chvíli chůze dolů zesláblí jsme dorazili na starou cestu, jenž vinula se po úbočí kopce a z níž vidny dvě údolí.Po krátké
úvaze vydali jsme se svorně po této cestě, jenž slibovala dosáhnouti dna prvého z nich. I vydali jsme se dále, byvše
otupělí a nevšímali si okolí, a tak stalo se že my opět vzhůru šli a náhle les zmizel a my opět byli na suché pláni,
tentokráte však téměř bez vegetace, trávu v to nepočítaje. Seznavše, že opět po nesprávné to cestě my ubírali se,
my rozhlédli se kolem a spatřili propast hlubokou, co takovou, ana na nás chřtán svůj rozšklebený cení. Po chvíli
odpočinku, posilnivše se douškem vody a zjistíce, že již velmi málo nám jí zbývá, usnesli jsme se, že sestoupíme dolů.
Poněvadž však pod námi propast sto metrův, neli více hluboká, my tedy přešli na druhou stranu hory a a vnořili se do
porostu na svahu. Tam my objevilí koryto potoka, vyschlé, krpál to strašlivý, co takový. Nemajíce možnosti jiné, my dali
se dolů směrem do hlubiny.
Hustá divočina, jejímž nitrem nás vedlo zřejmě vyschlé koryto řečiště, dík přítmí v nás vzbuzovala stísněné pocity. Suť kamení byla velice neschůdná, neboť ve strmém kopci každý neopatrný pohyb uvolňoval množství kamenů, které se pak řítily dolů do propasti a naše těla ztrácela rovnováhu. Navíc naši cestu ztěžovaly spousty suchých klacků, které se nám pletly všude možně. Několik pádů a následného klouzání po štěrku dolů, to bylo to nejmenší, co nás mohlo potkat. Dag Begmen neustále stěžoval naši cestu, ale my si byli vědomi, že začínáme pomalu a jistě získávat navrch a že jeho nástrahy mu dávají neustále více a více zabrat! Cestou neustále sílil šum potoka. Sejít k potoku znamenalo opět proklouznout nástrahami a stanout v údolí u vody. To se nám po vynaložení značného množství sil skutečně podařilo.
Naše radost neznala mezí. Opět jsme Begmenovi vyklouzli a jeho nástrany na nás nezanechaly zjevné stopy. Zdálo se nám, že se blíží naše hodina, kdy budeme moci přejít do protiútoku a nakonec završit celé dílo, které generace před námi započaly. Byly to jen smělé úvahy, které nám ale dodávaly síly. Zničit Daga Begmena, jaká to smělá představa.
Náhle cesta ta strašlivá se započala zlepšovat, ubylo kamenů a za okamžik jsme již překročili potok a stanuli - na cestě z Háje do Hačavy, pár metrů nad naším prvním ležením. Nakonec nás tedy strašlivé bludiště vyvrhlo ze svých pařátů, ale zaplatili jsme za to tím, že jsme byli opět tam kde před dvěma dny. Zmoženi útrapami jsme došli na bávalé tábořiště a tady padlo naše rozhodnutí - zůstaneme tu do zítra.
Koupel v chladivém vodopádu nám dodala síly k postavení stanu, pak ještě přípravy na spánek, změna plánů na příští dny a pak ve zbývajícím čase zaznamenat některé dojmy, pojíst chudou ale chutnou krmi, uvařit čaj, potože už se zešeřilo a začínal vát chladný vítr od vody a hajdy na kutě. Jasná obloha slibovala sice chladnou noc, ale bez deště. Usnuli jsme téměř okamžitě. Dagu Begmenovi se tentokrát podařilo zpolovice jeho plán: Zdržel nás nejméně o den a navíc jsme se nedostali blíže k jeho hlavnímu doupěti. ale jeho hlavní plán - abysme zůstali bez vody bloudit na pláních a posléze v marné snaze se vymotat z kruhu vypustili duši, ten se mu dokonale zhroutil.
Mráčky zmizely, slunko přidalo na svitu a mě nezbývalo, než úpět a polykat prach dlouhé cesty, neboť jsem to byl Já, kdo se bláhově vydal na tuto pouť. To však neměla být poslední kapka. Dag měl v zásobě ještě jednu příjemnou, tedy pro něj, legrácku. Zapoměli jsme se zmínit, ale čtenáři je snad jasné, že Dag je velkým milovníkem kanadských žertíků a viniká opravdu nevšedním smyslem pro černý humor. Ta jeho poslední kapka, to byl nápis na místním vyhlášeném obchodu, že je otvorené až od treťej. A to mi před chvílí řekl vyschlý stařík před místním holičstvím (nezbytná to figurka pohraničních městeček) že je len dve hodíny. Zašel jsem do baru, kde místní barman čepoval vyhlazený nápoj z hroznov, zvaný Márka, abych se posilnil na čekání. Pak jsem ve stínu budovy pohostinství toho přečkalchvíli, ale pak jsem radši vyšel na vzduch neb tam bylo jen místo zády ke dveřím, a to jsem v danné chvíli nechtěl riskovat. Nač pokoušet osud, když se Dag může vynořit zpoza kteréhokoliv rohu. Opřel jsem se o stěnu krámku a vyčkal až obchodník vyšel ven a tím dal okolí najevo, že zase premává. Nákup sestával se z věcí nezbytných pro život v drsné přírodě, zkrátka takových, které každý drsný a pravý muž potřebuje.
Například jsem koupil velkou zásobu výživ pro kojence, mléko a další. Pro Špíčka jsem koupil Stock brandy a šumáky. Nutno však podotknouti, že se mé tužby ubíraly stejným směrem jako jeho. Ovšem On chtěl ještě ráno zapít zahájení dalšího útoku na Daga, kdežto mě už teď bylo jasné, že budeme spíše zapíjet žal. Cesta zpátky byla podobné té prvé, až na to, že mě poslední kousek cesty svezl čtyřkolový povoz. Zplaven a uondán dorazil jsem do tábora, kde na mě můj druh již značně netrpělivě a s obavami čekal.
Hrozně rád bych se byl účastnil pouti s Kryšpínem, ale musel jsem se obětovat a hlídát naše cenné vybavení pro zkoumání přírody a ničení Daga. Nudu jsem plašil hlavně tím, že jsem chodil od vodopádu k silnici a také tím, že jsem chodil směrem opačným, tzn. od silnice k vodopádu. Na silnici jsem vyhlížel Kryšpína, ale stále nic.
Zhruba po 2 hodinách jsem se začal mírně znepokojovat, že Kryšpín nejde, po třech hodinách začala pracovat moje fantazie. Co se asi tak mohlo stát? Variant se naskýtalo několik, ale přičinou všeho byl opět Dag Begmen. Nyní bych se pokusil vypodobnit, jak mohl svést Dag Kryšpína z cesty:
To byly asi dvě základní úvahy o Kryšpínově zdržení. Navíc, uvážil-li jsem, že jsem zapoměl vyndat z krosny svoje peníze a občanku a že tudíž jsou dány na pospas Kryšpínovi, situace začínala být povážlivá,
Po 4. hodinách jsem se vydal ho hledat. Šel jsem po jeho stopách (alespoň jsem si to myslel) až ke konzumu. Cedule " dovolenka " a pohovor s místním staříkem mě vše ujasnily. Mohl jsem se teď v klidu vydat zpět do našeho ležení. Zase se cesta na Silickou planinu před námi rozplynula jak jarní opar nad řekou s postupujícím dnem. Tentokrát už asi definitivně. Zbývá nám málo času a na tak krátkou dobu by to nemělo význam.
Stoupání do strmého kopce nebralo konce. Dávno jsme již výškově překonali naší jeskyni, ale pořád jsme nemohli najít vhodný skalní terén. Kopec byl velice strmý, pokrytý kluzkým listím, nebo kamenitou sutí. Nohy neustále podkluzovaly, vzduch se zdál s přibývající výškou stále jakoby řidší. Na překonání vzdálenosti 1 m jsme se museli mnohokrát nadechnout. Často jsme odpočívali. Není proto divu, že když jsme stanuli oblíž pěkných skal, nebyli jsme schopni ani stát. Zřítili jsme se pod strom, a hezkou chvíli tam bez pohybu leželi.
Mezitím, co jsme nabírali sílu, hlavně Špíček, protože nesl podstatnou část bagáže do kopce rozhlíželi jsme se okolo. Skály ve skrytu lesního šera, kam slunko pronikalo jen mezerami mezi lístky, vypadaly v té hře světla tajemně. Obrostlé mechem a lišejníky balvany trčící bez ladu do výše, vypadaly tak vratce, že se člověk až bál vydechnout. a po nich jsme za chvilku měli lézt.
Po přestávce jež byla zmíněna začal náš trénink na Daga. Pro začátek to bylo abchom se rozpohybovali slanění nejbližší skály. Za chvíli jsme stáli na vrcholku a spouštěli lano do hlubiny. spustili jsme ho půl, tři čtvrtě, celé a stále nedosahovalo dna, nebo lépe řečeno na zem. Názorný příklad toho jak člověka oko zklame. Nezbylo než vyhledat skalku mižší, nicméně vratší a hrozivěji vypadající. první začal sestupovat špíček. Symbilický křížek na čelo a již putuje do hlubiny. Dál snad bude lépe když své pocity vypoví sám.
Lano jsem přivázal dvěma dračáky ke stromu a spustil jej dolů. Od stromu nebylo naštěstí do hlubiny vidět, protože jinak bych se nikdy nespustil. Oblekl jsem si vaťák, aby mě lano příliš nedřelo do ramene a pak jsem bázlivě pohlédl směrem k hlubině, kam se ztrácelo lano. Musel jsem věřit té šňůře, že mě neupustí. Mráz mi běhal po zádech, z takové výše jsem nikdy neslaňoval. Zkusil jsem se zeptat Kryšpína, jestli nechce první on, ale viděl jsem jen rozhodné zavrtění hlavy. No tak dobrá, děj se vůle boží. Nechal jsem si udělat křížek na čelo, stoupl jsem si nad lano a nahodil si Düflerův sed.
Zavěsil jsem se do lana, povolil jsem levou ruku a očekával, že se začnu pozvolna spouštět. Ale ouha, lano se ani nehnulo. to zamotání lana okolo těla, které jsem považoval za Düflerův sed, to byla jen hrozná šmodrchanice. Musel jsem tedy zpátky nahoru. Ale to vůbec v mojí situaci nebylo jednoduché. Po chvíli jsem se přeci jenom nahoru dostal.
Tentokráte s Kryšpínovou pomocí jsem znovu nahodil tentokrát už správný Düflerův sed a znovu se zavěsil. Jenže ouha, jak bylo horko a já měl na sobě už hezkou chvíli vaťák a navíc jsem byl nervozní, měl jsem pěkně spocené ruce a lano v nich pěkně prokluzovalo. Potřeboval jsem od Kryšpína rukavice. Lézt spátky nahoru by bylo neúnostné a tak musel Kryšpín ke mě. Přivázal se ke stromu druhým lanem a pomalu se spouštěl ke mě. Podal mi rukavice. Počkal jsem až se zase vrátí na bezpečné místo. Opět jsem povolil levou ruku. Teď už systém fungoval, a já se pomalu spouštěl ke hraně. Pořád by se s určitým vypětím sil šlo vrátit! Rozhodoval jsem se. Ale než jsem se nadál, byl jsem na zlomu. Zhrozil jsem se. Pode mnou byla hlubina, kterou jsem ani při nejsmělejších představách nečekal.
Teď už návratu nebylo. Musel jsem dolů. Stačil jsem ještě Kryšpínovi sdělit své hrůzné dojmy a začal se spouštět po kolmé, zhruba dvacetimetrové stěně. Po čele mi sbíhaly potůčky potu a kapaly mi na tváře. Umínil jsem si, že se dolů už nepodívám. Ale ať jsem dělal, co jsem mohl, oči sklouzávaly po skále dolů do hlubiny. Byl jsem už celý mokrý. Krůček po krůčku jsem se opatrně spouštěl dolů. Lano mě kupodivu příliš neřezalo, anebo jsem to hrůzou necítil. Konečně. Sanul jsem na malé římse přibližně v půli stěny, kde jsem si mohl odpočinout. Zahulákal jsem na Kryšpína, že už jsem římsy dosáhl. Po chvilce jsem pokračoval. Nabyl jsem mírné jistoty, takže už to celkem šlo. Najednou se mi pod nohama uvolnil kámen. Ačkoli jsem visel nalaně, zatrnulo ve mě. Kámen se zřítil do propasti a po prudkém svahu pokračoval až k silnici. Zase jsem zvolnil rychlost sestupu a opatrně slaňoval. Sláva bohu. Stál jsem na zemi. Úlevou pode mnou podklesly kolena, ale jelikož jsem byl pořád na laně - zůstal jsem viset a rozhoupal jsem se. Vzápětí jsem lano ze sebe odhodil a zahulákal jsem na Kryšpína, že jsem konečně dole, Oddechl si. Obešel jsem skálu a doškrábal se opět k němu. Celý sestup jsem mu vylíčil jednou větou: "Nic to není, ale nesmíš se podívat dolů"
No upřímě řečeno, moc jsem mu nevěřil, zvlášť když jsem si připoměl zvuky, které přicházely z hlubiny, když Špíček zmizel za okrajem skály a mě jeho existenci prozrazovalo jen napjaté lano. Ozývalo se něco jako: "To je hrůza " a " Nesmím se dívat dolů, nesmím se dívat dolů, nesmím ..." No ale protože jsem to viděl předtím zdola, tak jsem se zase tak nebál. Ale ouha. Sotva jsem se zašmodrchal do lana a začal sestupovat přes okraj, vše se změnilo. Je zvláštní, jak jedna a tatáž věc může vypadat úplně jinak, záleží na tom, z které strany se na ni díváte. Věděl jsem podle délky lana, že je vysoká asi 20 metrů, ale seshora působil navíc optický klam, protože tam kde skála končila, tedy dole, byl svah šikmý asi 70° a tedy z té výšky to vypadalo jako pokračování kterýžto dojem umocňoval konec lana jenž sjel po listí ze svahu a natáhl se. Řídké koruny stromů pode mnou, mezi nima průrva a v ní mizí modrý provázek, jenž se zvolna mění v nitku a mizí v šeru s přítmí stráně. Takový byl asi pohled, který se mi naskytl, když jsem sepřehoupl přes okraj a začal sestupovat níž.
Nohama se jen lehce opírám o skálu, která se skládá z viklajících se kamenů, zvících pytle cementu a modlím se, aby mě suchý prach vznášející se ve vzduchu nedonutil kýchnout, neb se mi zdá, že by to narušilo záhadnou soudržnost kamení a celá skála by mi mohla zmizet pod nohama jako domeček z karet. římsa zdola se zdající rovná, je ve skutečnosti šikmá a pokrytá mechem, který se pod nohou odtrhne a sjede dolů, kde zašustí mezi suchým listím. Musím i zde viset na laně. Sestupuji proto níž a níž, abch to měl za sebou. Občas mi překáží větev stromu, tu se zase vylomí kámen pod nohou a spustí lavinku na stránik která se zastaví až kdesi u silnice. Mohlo by se stát i mě, že bych slétl ze skály poněkud rychleji než si přeju a spolu s lavinou šutrů bych putoval nezadržitelně jako na klouzačce dolů. Již však jen dva metry, metr, půl a jsem tu. Konečně. Stojím pod skálou a prohlížím si ji. Zdola vypadá opravdu nevinně.
Skálu jsme si potom ze cvičkých důvodů zlezli ještě jednou a nejzajímavější okamžiky zachytili na desky fotografického přístoje. Dopr...., v tom vlaku se nedá psát! No teď to brzdí a tak můžeme pokračovat. Dalším úkolem naší expedice bylo vyzkoušet jištění a visení člověka na laně. Bylo nezvratně prokázáno, že technicky jsme na tom tak, že jistit můžeme jen například za strom. Též prsní úvaz propagovaný některými autory příruček trpce zklamal, již první vteřiny visení v něm se zdály být utrpením a představa několika minut strávených v tomto úvazku nad zemí, jedno v jaké výši naprosto děsivá. Nicméně společným úsilím a díky důvtipu autorů této publikace byl vynalezen a zkonstuován specielní úvaz, nazvaný "Baladova židle", nebo též "Baladovo křeslo" - což se nakonec ujalo a vžilo lépe
Oba autoři jej několikráte vyzkoušeli a jeden z nich ze studijních důvodů strávil v tomto úvazu čtvrt hodiny bez jakýchkoliv nelibých pocitů a mimo jiné vyzkoušel též možnost příjmu potravy. Pro zajímavost můžeme uvést, že "Baladovo křeslo" jest komplikovaný úvaz skládající se v podstatě z vodácké smyčky, prsního úvazu a několika uzlů zvaných "bowline" jež jsou v našich zemích známy více pod názvem "horolezecký uzel" nebo " dračí smyčka".
Čas neustále běžel, připozdívalo se. S každou minutou se blížila Dagova chvíle, která nás zlomila. Dag moc dobře věděl, kdy a hlavně jak uhodit. Bylo to promyšlené velice chytře, zasáhlo to jedno z našich nejcitlivějších míst.
Zemdleni po namáhavém zkoušení Baladovy židle, usedli jsme do stínu košatých stromů a odpočívali jsme. Fotoaparát jsem opřel o strom, tak aby se nemohl z prudkého svahu skutálet dolů a sám jsem si lehl vedle. Najednou Kryšpín uviděl orchidej, tak vstal aby k ní došel! Teď se to stalo. Nohou škobrtl o foťák a já už jen viděl jak mizí dole, jak se úžasnou rychlostí kutálí z prudkého svahu, jak skáče po kamenech a ty se valí za ním.
Krve by se ve mě nedořezal. Ztuhl jsem a nebyl jsem schpen pohybu. Nejhorší na tom bylo, že foťák je táty. Teprve když zmizel foťák z dohledu, rozběhl jsem se za ním a Kryšpín se mnou. Po chvíli jsme ho našli. Zastavily ho suché větve, krátce po tom, co spadl asi z 5 ti metrové skály. Výsledek byl na první pohle hrozivý. Pouzdro se otevřelo, vypadl hledáček, zarazila se spoušť a zkřížil se objektiv. Objektiv jsem po chvíli vyndal a zjistil jsem, že snad optika je v pořádku.
Nechci dál popisovat už tyhle chvíle. Byla to hrůza, i když nakonec vše dopadlo relativně dobře. Hledáček jsme našli, objektiv nandali zpět, takže zbyla akorát zaražená spoušť, snad to půjde spravit.
Těžko se mi píše o těch chvílích, kdy jsme se Špíčkem hledali součástky, abychom z nich pak mohli sestavit celý foťák. Ani četa hledačů min by nedosáhla lepšího úspěchu. Najít vršek od foťáku až dole u silnice v závěji loňského listí, a čočku matnice o dobrých sto metrů výše mezi tisícem lesknoucích se oblázků jsou výkony, jež si zaslouží zvěčnění na stránkách tohoto deníku. Jaký šťastný to byl pocit, když se zdola z dálky ozvalo "MÁM !" a já věděl, že Špíček našel poslední chybějící část.
Nadešel večer plný opojení, krásných pocitů, veselých chvil vzpomínek. Pro Kryšpína to byl určitě nezapomenutelný večer, který ještě dlouho se bude prolínat jeho životem.
Aj ráno nám zachovalo vzpomínku na tento večer. Toho večera nám zvonky zněly hlavou. a my se vznášeli nad naším údolím lehce, nezatíženi žádnými nicotnostmi. Měsíc se blížil k úplňku, jeho tajemná moc nás vynášela stále výš a výš, hvězdy nad námi splývaly v jednolité ohnivé koule, které se vzápětí rozpadaly na ohnivé čáry rozepjaté po černomodrém nebi.
Potok v měsíčním světle se stříbrně blýskal a z té výšky vypadal mělce a pošetile. Z dáli byl slyšet zpěv jasný a čistý, bylo možné rozpoznávat jednotlivá slova toho čarokrásného nápěvu. To cikáni se sešli u velkého ohně, aby prohýřili tuto noc a vzápětí ráno mohli putovat dál, hledat svoje štěstí.
S postupující nocí my stále nabírali větší výše, obrysy krajiny se poznenáhlu ztráceli v mlze a závrať usedala na naše bedra. Měsíc byl větší a jasnější, stačilo vztáhnout ruku. Únava nás ale pomalu zmáhala, hlavně Kryšpína. Každou chvíli se musel snést k zemi, tam odlehčit svému tělu, aby se jako balónek opět mohl vznést ke mě do výšin. Krása se počínala pomalu ztrácet, Kryšpín se vznášel čím dál tím obtížněji, až usedl na zemi natrvalo. Jeho zářící oči pomalu uhasínaly, opojení se z jeho těla rychle vytrácelo. Byl konec. Zapadl do tvrdé reality.
Za čas se Kryšpín tam jistě zase podívá, až ho přejde averse vůči borovičce.
Teprve k večeru, kdy slunce ustoupilo a údolí se ocitlo v blahodárném stínu, jsme byli schopni balit. Pak nastala úmorná cesta a odjezd zpět domů, do " šedi velkoměsta ". Byl to konec této cesty, která proběhla naprosto jinak, než původně měla. Byl to konec všem chvílím utrpení, které nám Begmen připravil, byl to konec té nádheře, kterou jsme byli obklopeni. Byl to konec všemu.